I čtvrtý den ráno nám počasí přálo. Autobus jsme ale nechali odpočívat na zastávce a připravili se na poznávání krajiny kolem nás. Po snídani jsme se vydali na túru. Potkali jsme několik domorodců z Visperterminen a vyzkoušeli hned několik jazyků: němčinu, angličtinu, francouzštinu i italštinu… o dialektech nemluvě.
Z vesnice jsme stoupali ulicí a později stezkou se jménem Kapellenweg. Tato křížová cesta s 11 kapličkami začínala na úrovni přibližně 1400 m n. m. A krom čistého lesa a zurčících potůčků nás chvílemi doprovázely i okolo pasoucí se švýcarské kravičky a na nebi hřmící stíhačky.
Ani švýcarská armáda nás však nemohla odradit od cesty výše po stezce. Brzo jsme opustili křížovou cestu a postupovali k lanovce Giw. Někdo po cestě vypouštěl duši, někdo proklínal všechno ve svém okolí a jiní se dojímali nad všudypřítomnou květenou – koniklec, hořec, fialka … všechno kvetlo. Neustálé stoupání do kopce a nadmořská výška o poznání vyšší než těch našich plzeňských 310 m n. m. dělalo své a tak jsme byli rádi za zastavení u lanovky Giw. S o poznání chladnějším výhledem z úctyhodných 1960 m n. m. na okolní vrcholky Alp jsme si odpočinuli v ještě zavřeném středisku. Někteří čas využili k svačině, jiní zase k pletení pampeliškových věnců.
Po přestávce jsme začali stoupat k dalšímu cíli v podobě jezera Gibidumsee. Zvyšující se výška znamenala měnící se krajinu a stromů postupně ubývalo. I tak jsme si užívali výhled i další a další druhy různých horských rostlin. Po cestě jsme dokonce potkali i pár pohádkových chaloupek (se solárními panely) využívaných jako víkendové chaty.
Každý metr výšky jsme cítili nejen v nohách, ale i v teplotě a tak jsme postupně přidávali další a další vrstvy. Po překročení hranice lesa už ostrému větru nebránilo vůbec nic. V pozadí údolí za námi se zároveň začaly kupit mraky. Cíle jsme dosáhly kolem dvou hodin odpoledne. Někteří si užívali pohledu na jezero, někdo posezení ve větrem učesané trávě a našli se i tací, kterým zbyl dostatek energie na sněhovou koulovačku. Počasí se ale mělo brzo změnit a tak jsme se naposled rozhlédli a vydali se sestoupit zpět na ubytování.
Jen pár metrů po sněhu a podmáčené půdě nám ukázalo, že cesta dolů nebude tak jednoduchá. Co mohlo, to klouzalo. Sestupovali jsme pomalu a systematicky, takže brzo se z jednoho seřazeného zástupu stal i stovky metrů dlouhý řetěz malých skupinek turistů. Déšť nás dostihl při vstupu do lesa. Pod stromy nás kapky tolik netrápily a tak jsme s klidem pokračovali níže do vesnice. Do cesty nám odbíjel kostelní zvon a vítal nás v ubytování v pět hodin. Buchty a horký čaj byly hned po příchodu vítaným překvapením. A ani večeře nezůstala pozadu – vývar, řízek s bramborem a na závěr lívance. Tím však náš den nekončil, protože nás čekala poslední povinnost – připravit se na odjezd domů.
Třetí den ve Švýcarsku jsme se modlili ke všem duchům hor, aby nám počasí vyšlo a povedlo se. Hned ráno jsme se dosyta nasnídali a vyrazili směrem na Zermatt, kde jsme se těšili na úžasnou podívanou. Ještě po cestě jsme viděli důkazy, že ani pohoří nejsou věčná a viděli zbytky po ohromném kamenném sesuvu v obci Randa z roku 1991.
Autobus jsme opustili již v obci Täsch, protože Zermatt je „město bez aut“, což platí jen částečně. Nás tam totiž odvážejí elektrické mikrobusy a kolem nás zase frčí různá elektrická vozítka. My se ale vydáváme směrem k zubaté železnici, která nás veze, po tlačenici o místa u okýnek, až k vrcholu Gornergrat. Už z našich sedaček vidíme, jak se se stoupající nadmořskou výškou mění ráz krajiny za okýnkem. Jehličnaté lesy ubývají a postupně je nahrazují jen kameny a sníh. Ti všímavější v krajině dokonce pozorují kamzíka a sviště. Vystupujeme ve výšce téměř 3100 m n. m. Ještě chvíli však trvá než zpoza mraků stydlivě vykoukne hlavní cíl dnešní výpravy – světoznámý vrchol Matterhorn, údajně nejfotografovanější vrchol Švýcarska, Alp a někdo tvrdí, že i celého světa. Krom toho si na vrcholu užíváme i zdejší další atrakce jako sníh, observatoř s muzeem a původní pozlacenou železniční kabinu z 19. století.
Po cestě zpět dolů se ještě zastavujeme na stanici Rifflealp těsně nad hranicí stromů, obhlédneme zdejší krajinu a už jedeme „zubačkou“ zpět do Zermattu, kde strávíme zbytek odpoledne prohlídkou městečka, nákupy a případně obědem. Z obchůdků na nás všude možně koukají maskoti regionu v podobě plyšových kamzíků, svišťů a především walliských „polomáčených“ oveček. Čas neúprosně plyne a tak se vracíme zpět na ubytování. Před výjezdem do naší vesničky Visperterminen se však ještě na chvilku zastavujeme ve městě Visp dole v údolí. Další vydařený den je za námi. K večeři máme gulášovku, špagety s milánskou a na závěr sladkou tečku. Co víc si přát…
Druhý den ve Švýcarsku jsme začali pořádnou snídaní. Dlouho jsme váhali, kam se vydat – počasí v Alpách se přeci jenom mění z minuty na minutu. Nakonec zvítězila cesta k největšímu ledovci Alp jménem Aletsch. Jen tak vyjet autobusem se tam ovšem nedá, takže jsme vystoupili v níže položené obci Mörel-Filet na pravém břehu řeky Rhôny (zde pojmenovaná Rotten).
Tam jsme využili služeb jedné z mnoha zdejších lanovek, která nás vyvezla z výšky 802 m n. m. o více jak 1000 metrů výše do obce Riederalp. Nad 2000 m n. m. jsme se dostali po krátkém výšlapu k horskému sedlu Rieder Furka, kde jsme mohli krom výhledu a prvních sněhových polštářů obdivovat i přilehlý limbový prales (Aletsch forest) a Churchillovu vilu (Villa Casselid). Zde jsme posvačili a naše družina se rozdělila na dvě. První šla pěšky ještě výše, zatímco druhá polovina vystoupala na místo určení lanovkou do výšky přes 2200 m n. m. V místě příznačně pojmenovaném Hohfluh. Odtud jsme pozorovali nádherné výhledy na alpské “čtyřtisícovky” a především právě onen ledovec Aletsch.
Před cestou na ubytování jsme se s autobusem zastavili ještě na jednom místě – prodejna zdejších sýrů, kde pro nás byla připravena ochutnávka a možnost nákupu. Ochutnali jsme vynikající sýry značky Walker a spokojeně odjeli přemítat a odpočívat na ubytování.
První den ve Švýcarsku jsme začali mokrou návštěvou u nejmocnějších vodopádů Evropy. Rýnské vodopády z doby ledové i tamní hrad Laufen nás učarovaly. Po krásné procházce nás čekala návštěva čokoládovny Callier. V továrně na švýcarskou čokoládu jsme si prošli odvyprávěný příběh o tom, jak se čokoláda dostala do Evropy a později do Švýcarska. V druhé části prohlídky jsme si prohlédli výrobu a pak i vyzkoušeli různé druhy čokolád všemi smysly. Po cestě k ubytování jsme se zastavili na hradě Gruyère, kde jsme krom historie nakoukli i do kavárny HR Gigera (jistě znáte film Vetřelec). Za poslechu Smoke on the Water (Deep Purple) jsme na závěr cesty napříč Švýcarskem udělali poslední zastávku u Ženevského jezera, kde jsme krom obdivu přemýšleli, zda je to opravdu jezero, nebo moře. A to díky své délce přes 70 km.
Samotný příjezd na ubytování ve vesnici Visperterminen byl také pro někoho dramatický. Náš autobus se točil horskou silničkou kolem sem a tam serpentinami, míjeli jsme ovečky i zdejší proslulou vinici Heida. Na závěr dne jsme se ubytovali, dali k večeři rizoto a unavení z cesty zapadli do postelí.
